Američané POWER TRIP si na svých cestách Evropou mohou coby předskokan PANTERY užívat luxus v podobě plných koncertních hal, evidentně však nepohrdnou ani možností střihnout si patřičně divoký klubový koncert. Patřičně divoký bych rozhodně podtrhnul, neboť co se strhnulo během jejich vystoupení v pražském Rock Café byla skutečně pořádná mela a také zkouška trpělivosti kapely samotné, která stagediving a podobné radovánky jinak velmi vítala a oceňovala.

Podobnému vyústění večera první únorové středy však ještě pár minut před oficiálním startem akce nic nenasvědčovalo. Když jsem něco po sedmé dorazil do legendárního pražského klubu na Národní třídě, žádný extra šrumec se nekonal. V samotném koncertní sále lelkovalo tak 10 – 15 lidí, včetně členů první vystupující kapely. Po jejím prvním hrábnutí do strun se však najednou a k mému překvapení do sálu dovalil už solidně početný dav. Ten byl zvědavý na ještě stále „nové“ uskupení na domácí scéně. CANCER VOID jsou (jak jinak) složení ze členů jiných zavedených kapel tuzemského undergroundu. Nutno říci, že v rámci extrémních žánrů stylově pestré směsice kapel. Pokud vám něco říkají jména jako PAKOSTEŇ, OTRAS anebo BAHRATAL, tak jste minimálně na správné cestě uhodnout produkci tohoto uskupení. Jelikož ještě stále nedisponuje studiovou tvorbou (na cestě je EP), bylo toto vystoupení pro mě premiérové setkání s tím, co si (snad již brzy) poslechneme i doma. Byl v tom silný „Tones of Decay“ vibe. Rozuměj brutální deathový old school. Začalo se v pomalejším death/doomovém tempu, až postupně set nabíral obrátky, aby se v jeho záběru patřičně i sypalo. Že má skupina už v tuto chvíli o přízeň fanoušků postaráno, dokazoval ve finále jejího vystoupení první mohutný circle pit.

To však byla jen rozcvička před následujícím spartakiádním číslem, k němuž zahráli pražští SCOOP. Pro mě zároveň i první setkání s jejich živou prezentací. Počáteční menší nervozitu, doprovázenou krátkým čekáním na někde se toulajícího křiklouna Míru však vystřídala krátká, rychlá a úderná smršť následného vystoupení. Třaskavá směs hc, punku a power violence, jak se sluší a patří dle současných standardů, rozjela pod pódiem pořádný šrumec a já se poprvé a rozhodně ne naposled s obavou díval na nevysokém stropu umístěnou světelnou konstrukci, jež pro nejednoho moshera často posloužila jako oblíbený simulátor cvičení na hrazdě. Pražská kapela se tentokrát v lehce improvizované sestavě na pódiu dlouho nezdržela; konec konců ani studiová tvorba prozatím nenabízí bohaté archívy, na druhou stranu nutno říct, že jsme dostali přesně dávkovanou porci takto pojaté muziky.

Třetí domácí support se hlavní hvězdě večera stylově blížil asi nejvíce. Thrasheři FAÜST mají na kontě ještě stále čerstvou desku „Death Galore“, takže důraz na tuto v jejich setu rozhodně nepřekvapil. Pražané se do toho pustili bez okolků a již „předpřipravený“ kotel nakrmili další dávkou ostré skočné muziky. V živém provedení mi aktuální materiál zní ještě o nějaký ten stupínek našlapaněji, díky čemuž ta ze studiové nahrávky jen v povzdáli slyšitelná deathová příměs vyplouvá na povrch a dodává dominujícím thrashovým rytmům patřičně na hutnosti. Když jsem viděl skupinu poprvé na Brutal Assaultu v létě 2022, mohl jsem hovořit o čistokrevném thrashmetalovém mlýnku s pečetí mladých dravců. Tu z jejich muziky nemusím sejmout ani po necelých třech letech, ale stylově už nelze hovořit o natolik ryzí žánrové záležitosti. Ten thrashový základ, vlastně víc než ten, tam pořád je. Jen se z něj pokukuje do tvrdších teritorií, což deska naznačila a její živé provedení potvrdilo. Dění pod pódiem lze shrnout jako další pokračování toho večera populárních divokých kratochvílí, kdy vzduchem lítají těla, sem tam i nápoje (spíše neúmyslně) a moje oblíbená lampová konstrukce stále odolává. Závěr prostřednictvím spíše ve středním tempu nabouchané „Entombed Live“ pak v porovnání s předchozím děním v odpočinkovém tempu zakončil vystoupení sehrané a živě přesvědčivé kapely.

Dopátrat se roku vzniku současné thrashové vlny by asi bylo prací z přívlastkem sisyfovská. Spíše se to dá shodit ze stolu slovy, že thrash metal tady s námi i přes různé krize identity, jakou si prošel hlavně na počátku 90. let, byl v podstatě pořád. Že se takové fanouškovské přízni u nás ale bude těšit kapela, jejíž poslední řadová deska vyšla před dlouhými 8 lety, ale i tak dokáže překvapit. Jasně, POWER TRIP jsou živě velmi zábavnou bandou, která, jak ukázalo i její pražské vystoupení, dokáže v pomyslných kamnech pod pódiem pořádně zatopit, ale ani „konkurence“ nespí a ten příval nových a kvalitních spolků je pořád natolik masivní, že se na hvězdičky let nedávno minulých rychle zapomene. V tomto ohledu tedy rozhodně překvapení a respekt zároveň.

Z (dvojice) alb na mě tvorba skupiny až tak strhujícím dojmem nepůsobila, přesto byl můj pochod směrem Národní třída v očekávání patřičně stylové jízdy. Pomalý rozjezd úvodní skladby „Soul Sacrifice“ z alba „Nightmare Logic“ (2017) odstartoval i toto vystoupení. Střední tempo jen vystupňovalo napětí a nedočkaví skokani z pódia jej doslova protrpěli, než o několik vteřin později mohli naplno opanovat již tak dosti stísněnou plochu pražského klubu. Na tu se musela vejít pětice hrajících muzikantů i vlastní mix pult. Ten obsluhoval zpočátku vesele se tvářící týpek, jemuž v průběhu setu úsměv postupně střídaly grimasy zděšení a vzteku. Netrvalo totiž dlouho a pod návalem skoků chtivých fanoušků šel k zemi mikrofon kytaristy Nicka Stewarta. O častých kolizích s hudebníky ani nemluvě. Obrovský respekt směrem k POWER TRIP podruhé. Tentokrát za obří přehled a trpělivost, s jakými to celé dávali. Těch pár nevrlých pohledů se vlastně nepočítá, když právě Nick v jednom z proslovů ocenil atmosféru, ale zároveň apeloval i na fandy ať ten malý klub nesrovnají se zemí.

Ale co si ti chudáci pod pódiem měli počít, když atmosféru svým nasazením kapela víc a víc bičovala? Kromě obvyklých propriet, jako jsou lidské schránky a kelímky s pitím začal ovzduším (pokud tam vůbec nějaké zbylo) lítat i pot. Rock Café už asi pamatuje ledacos, ale v pomyslném žebříčku nejdivočejších klání by toto rozhodně okupovalo přední příčky. Na mě osobně je produkce skupiny postavená na mixtuře „starého dobrého“ thrash metalu s jeho devadesátkovou metaforfózou, taktéž nazývanou „groove metal“, v dávce 40-45 minut asi tak akorát, ale s tím jsem se v tu chvíli mohl svěřit leda tomu pódiu, na které mě valící se dav nemilosrdně přilepil a jasně mi dal na srozuměnou, že si Američany poslechnu hezky až do konce.

Osobně vzpomínám na koncerty z nultých let, kdy se k zahraničním akvizicím vždy šouplo hned několik domácích supportů spíše jako na něco otravného a únavného, ale tady mi dramaturgie dávala smysl v tom ohledu, že smíchala zahraniční kapelu s (pro mě překvapivě silnou) existující domácí fanouškovskou základnou se stylově různorodými tuzemskými uskupeními, kterým se dle všeho rovněž povedlo dostat do Rock Café dost svých podporovatelů. Win win situace, dalo by se říci. Výsledkem byl gradující a počertech divoký mejdan. Jo a lampová konstrukce zase jednou odolala. To se mi ulevilo!